Zpěvník ke stažení - uspořádali a zpracovali Ludvík Běťák a Irena Brechličuková

Písničky z Osvětiman ze sbírky Františka Sušila - Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (Praha 1951). Nesvěcení neděle panenky se strojijú. Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžičky utrhla. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatů zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám. Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. - Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenici přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hříšní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Ponýprv sa napila, modrý plamen pustila. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Po třetí se napila, bílý plamínek pustila. Otevřete okynečko, ať si ochladím srdýčko. „Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.” Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala, kam se, smutná, dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati. Bez názvu Líbám já tento kříž svatý, na němž jest Ježíš rozpiatý. Líbám tebe, o Ježíši, draho’s vykúpil mú duši. Děkuji tobě za všecko, dal’s probodnút své srdéčko. Jesu Christe, netrestej nás, tvá matička prosí za nás. Prosí tebe: O, synáčku, nerač trestat svú ovčičku. Vztáhni, Christe, svú ručičku, a požehnej mú dušičku. Vojna nehojna Ach, vojna, vojna, vojna, není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, který sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl’s mě nebrat od máti, začala si galánečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolú, nepojíme koníčka. Naše vrané koníčky napili se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli; nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, mesíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krav teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla! Nezachovalá Stará Pivníčková na jarmark sa strojá, jataj danom tanaj danom, na jarmark sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle se zachovala. Jak prah překročiua, syna porodiua. Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopala ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně stati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti stati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, Ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jíhráua, ona tancovaua. Bože můjm prebože, co sem uděuaua! Vědomý orel z Uher do Moravy. Pod jaborem sedla, orla tam uhledla. Ach, ty milý orle, kde sú krávy moje? Já sem jich neviděl, enom sem jich slyšel. Jak pěkně cingaly, jak by husle hrály. Jak by Janóškovi křivdu žalovaly. Bez názvu Třeba sem bledúčká, bledušenka, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž sa ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde které strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovcova bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála. Rozmarýn a chladná voda Dolina, dolina, malá dolinečka, přespolní děvečka! Ani mně nevoní rozmarýn vonička, jak mi zavoněla přespolní děvečka Nebolest Ej, sivé voly, silé voly, co mě hlavěnka Ej, bolí, bolí, pobolívá, že mně děvčinka vypovídá. Ej, dyž vypovídá, bude jinší, bude děvčinka upřimnější. Ej, dyž vypoví, bude jiná, bude děvčinka bohumilá. Lávka Už sa ta lavečka před naše zlámala, co na ní děvečka s milým sedávala. Nebyla borová, ani jaborová, byla ta lavečka celá bramorová. Sedala, sedala, sedávat nebude, dokud ta lavečka spravena nebude. Marijánek cizím věnovaný Hore hájek, hore, ten zelený hájek; pověz mně, má milá, kde máš marijánek? Já mám marijánek v zahrádce na hřádce, ale ne pro tebe, pro jiné mládence. Pro jiné mládence, co jsú za horama, aby nepravili, že nemám galána. Na odchodu Vyndi ven, vyndi ven, potěšení, potěš mé srdéčko zarmúcený. Vyšla ven, vyšla ven, zaplakala; „že sem tě, synečku, kdy poznala.” Enom se mně, milá, dobře chový, svůj zelený vínek nepromrhý. Buditel kohout Vy břesovské děvčátka, krajní noc vám ide, vy galánů nemáte, kdo vás budit bude? Obudí nás, obudí kohútek jařabý, on vesele zazpívá, dyž poletí z hřad. Kohútek z hřady letí, vesele si zpívá: Stávaj, milenko hore, už se rozednívá. Tři pérka To Cvečkovo pérko visí přes raménko. Podej mu ho, podej, Vrtalovo dcerko! To Cvečkovo péří dolů vodů běží, zastav ho, Aničko, vyběhne ze dvéří! Bez názvu Voňavý, voňavý z rozmarýnu věnec, ešče voňavější Bětíků mládenec. Voňavá, voňavá z rozmarýnu kytka, ešče voňavější Šilůčkova dívka. Bez názvu Na tom holešovském mostě, počítá tam ovčák ovce. Jedna se mu z nich ztratila, která napřed chodívala. Esli já té ovce nemám, já ty druhé všecky prodám. Prodám ovce, kúpím krávu, dám peníze do cimbálu. Prodám krávu, kúpím voly, peníze dám do hospody. Námluvy Hory se černajú, Těmičci pacholci koně shledávajú. Ten cria Piščků neskoro jich našel. Až ho u milenky bílúčký den našel. Požči mně, Tonečko, požči mně bílého fěrtška! Ať já si zadělám od východ slunečka. Nač bys se, Cyrijko, nač by ses přikrýval? Na to jsem vyrůstla, abys k nám chodíval. Bez názvu Nasela sem marijánku do zahrádky po záhonku. Nasela sem zeleného pro synečka, pro milého. U Vrtalů hezký synek, bude trhat marijánek. U Kosného hezké děvče, bude trhat boží dřevce. Bez názvu Aj, šel Franta mezi Franty, Prodal kabát, kúpil karty. Lepší karty nežli kabát, v karty si možeme zahrát. Bez názvu a not Ja, cos mně to, má milá, za pérečko dala, modrá fialenka z něho vykvetla. Modrá fialenka velice voňavá, moja frajarenka všecka uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, galánečko, o mně, šak já ti dojedu, až bude po vojně. Kvítí a péra Pošla děvečka do jezirečka pro vodu studenú, utrhla sobě za kordulenk rezetku zelenú. Švarný šohajek na vraném koni jede naproti ní. Dej mně, děvečko, dej tu růžičku, ona pěkně voní. Bez názvu Kdo má zlú ženu v neděli, nech jde do lesa v pondělí, v úterý na ňu kyj chystý, ve středu jí ním vystříský. Ve štvrtek bude stonati, v pátek umírati, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V nedělu půjdem namlúvat, v pondělí o věno smlúvat, v úterý budeme zváti, ve středu s nevěstú hráti. Ve čtvrtek zbijeme volky, zazveme na ně pacholky, v pátek se svadba dokoná, v sobotu žena hotová. Jak jsem chtěl, tak se mně stalo, peněz mně máo zostalo. Skazím-li druhú mršinu, chcu vám nachystat hostinu.

K folklóru a krojům patří neodmyslitelně dobrá muzika. Na nedostatek dobrých muzikantů si v Osvětimanech nemuseli nikdy stěžovat. Po několik desetiletí se tu vystřídala řada muzikantských rodů, které hrály v místních kapelách a nechyběly při žádné příležitosti. Mezi nejstarší a nejznámější patřila Stůpalova hudba. Ta hrála do 30-tých let 20. století nejdříve štrajch, pak dechovou hudbu. V pozdějších letech byla vystřídána muzikou rodiny Placarů. Po druhé světové válce začalo v obci působit několik malých kapel, z kterých se později začala vytvářet dechová hudba, která si v 70-tých letech dala název PODHORANKA. Jejími zakládajícími členy byli: A. Širůčka st. (kapelník), J. Cahlík, M. Jurkovský, C. Palán, A. Krýsa ml. a dalších sedm muzikantů z okolí. V 80-tých letech začali zakládající členové odcházet a kapelu doplňovali mladí muzikanti z okolních vesnic. Nakonec byla činnost této kapely přesunuta do Ježova. Dnes patří Podhoranka mezi nejvýznamnější kapely a to nejen našeho regionu. Od té doby se již v obci nepodařilo dát dohromady tak velkou kapelu. V pozdějších letech zde působila menší kapela Sedmička pod vedením kapelníka A. Širůčky st., jejíž repertoár převzala nově vzniklá kapela Univerzál pod vedením A. Krýsy. V současné době hraje v obci jen malé hudební těleso, většinou při příležitosti pohřbu. V 70-tých let byla v obci založena i cimbálová muzika (CM). Jejím zakladatelem byl J. Machálek, který zpracoval a upravil řadu lidových písní z Osvětiman a okolí. Na uměleckém vedení a úpravě repertoáru se také podílel MUDr. L. Běťák.. V muzice hráli: V. Machálekl, Ing. L. Chrbját, MUDr. J. Mlčák, L. Jandásek, Ing. M. Chaloupka, P. Chaloupka. Muziku střídavě vedli primáš MUDr. L. Běťák a J. Potyka. Do podvědomí lidí se zapsala pod jménem Cimbálová muzika při klubovém zařízení MNV Osvětimany. Doprovázela nejen Slovácký krůžek, který v té době v Osvětimanech působil, ale vystupovala i samostatně se sólovými zpěvačkami J. Krýsovou a V. Mičkovou, později s B. Potykovou a zpěvákem J. Vaculíkem. Mezi její největší úspěchy patřilo vystoupení na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici (1976), na Slováckém roku v Kyjově (1975, 1979, 1983). Dále spoluúčinkovala v rozhlasovém pořadu Písničky v trávě, v relaci Pohled z regionu, v televizním pořadu Muzikanti hrajte. Nahrávka cimbálové muziky se stala součástí LP a CP, jež zaznamenala nejlepší nahrávky z programů Slováckých roků. Bohužel od 90-tých let se členové cimbálové muziky scházeli jen sporadicky. Naděje svitla všem jejich příznivcům na začátku roku 2004, kdy se uskutečnilo v rámci třicátého výročí založení CM posezení u cimbálu. Muzikanti přislíbili častější setkávání u dobré muziky a také vydání nového CD, jehož křest se uskutečnil 4. prosince 2004 v kinokavárně a kmotrem byl známý folklorista J. Nečas z Brna. CD - Osvětimanská muzika, vydal Obecní úřad za finančního přispění sponzorů a bylo nahráno v říjnu 2004 studiem pí-VOX z Brna (F. Nečas, J. Kliment) v kinokavárně. Obsahuje 22 vybraných písní z Osvětiman. Harmonické úpravy provedl L. Běťák, J. Machálek, J. Petrů. Výběr písní provedl L. Běťák a J. Plocek, graficky upravila M. Říčná. Současně s CD byl pokřtěn i nově vydaný zpěvník Zpívalo se v Osvětimanech. Kmotrem byl senátor Ing. J. Vaculík. Obsahuje 31 písňových záznamů zapsaných v Osvětimanech sběratelem F. Sušilem ( publikovaných v jeho obsáhlé sbírce "Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými"), F. Kyselkovou, M. Bimkovou, L. Běťákem a A. Rýznarovou-Mlýnkovou. Zpěvník obsahuje 100 písní z Osvětiman, je doplněn řadou fotografií CM a jejich akcí od zrodu až do roku 2005. Grafickou úpravu provedla M. Říčná. Zpěvník je věnován všem zpěvákům, muzikantům a příznivcům Osvětimanské muziky. Na začátku nového století 2000 založil Jaroslav Cvek mladší cimbálovou muziku Denica. V počátcích byly vzhledem k věkovému složení členů muziky jejich kroky nejisté, ale brzy se vypracovali a získali si okruh svých příznivců. Spestřovali kulturní akce nejen v naší obci a nechyběli ani na Slováckých hodech. Jejich kvalita byla doceněna přizváním a posléze i účastí na programu Slováckého roku v Kyjově v roce 2003. Bohužel na počátku roku 2004 se členové muziky, zejména z důvodu různorodosti bydliště, dohodli na ukončení činnosti. Ze vzpomínek paní V. Mičkové na "starou" cimbálovou muzika V 70. letech učil na zdejší ZDŠ pan Miloš Němeček. Měl dobré organizační schopnosti a uměl dát dohromady mládež. Začali se scházet na bázi folkloru. Chyběla jim však zkušenost, nebo třeba jen rada. Pracovala jsem tehdy na poště a pomalu jsem končila po 15 letech v národopisném souboru Dolina. S Milošem jsme se domluvili a pomáhala jsem jim s nácviky a sestavováním programů na hody, fašaňk, Velikonoce apod. Vyvstala potřeba doprovodu cimbálové nebo alespoň hudecké hudby. Protože nadšení a elán pro folklor a tradice zasáhly hodně mladých, mezi nimi i manželské páry, také i Petra Chaloupku s manželkou. Začali zvát přátele do sklepa na skleničku a o písničky nebyla nouze, zpěv se nesl dědinou a nadšenců přibývalo. Laďa Chrbjátů a Mirek Chaloupků přinášeli housle. Jaromír se začal zajímat o lidovou muziku. Dal dohromady partu a sice Laďu Chrbjáta, bratry Chaloupkovy, Libora Jandáska a Vojtu Machálka. První noty pro cimbálovou muziku jsem jim přinesla z Doliny. Anička a Mařenka Rýznarová se zúčastňovaly sklepových besed a pro muziku pak Jaromírovi zapůjčily vzácnou knihu "Sbírka Sušilových písní". Protože Jaromír byl muzikant na slovo vzatý a měl cit pro tento druh muziky, začal s různými jednoduchými harmonickými úpravami, v tom byla nejenom krása, ale i výjimečnost mezi muzikami tohoto zaměření. Začali jsme se scházet pravidelně na zkouškách a sice v nově zařízeném bytě u zapáleného krbu u Machálků. Paní Marie Machálková to tolerovala, byla velice vstřícná a malý Víťa v postýlce dostával první muzikantské lekce. Na zkoušky jsem pozvala Janu Krýsovu, se kterou jsem zpívala ve Sboru pro občanské záležitosti a tak vzniklo první dívčí duo. Její manžel Toník Krýsa se také se svým klarinetem nějaký čas zúčastňoval zkoušek. Byl konec září, na poště jsem nastupovala dovolenou a jako administrátor přebíral poštu tenkrát ještě svobodný Jirka Potyka. Byl to kamarád, primášoval u nás v Dolině, přemluvila jsem ho na odpolední zkoušku muziky. Byl nadšený jak kolektivem, zvláštním pojetím muziky i dobrým vínem a tak se stal prvním primášem této muziky. Do Osvětiman nastoupil nový lékař - MUDr. J. Mlčák. Hned po nastěhování prožil hody už se stávající muzikou. Hrál na housle a stal se dalším členem muziky. Chyběl však cimbál. Dozvěděla jsem se, že na kyjovsku se jeden cimbál prodává. Na zkoušce bylo rozhodnuto, že vezmeme odborníka a dvěma osobními auty jsme vyjeli. Cimbál měl "malou" závadu, prasklou rezonanční desku. Nebyl drahý - 5 000,--. Líbil se nám a plácli jsme si. Na cimbál se učil Vojta Machálek, byl dobrý muzikant, šlo mu to. Na zkoušky dojížděl ze Zlína. První významné vystoupení bylo, když jsme dostali pozvání na kyjovské slavnosti. Muzikanti oblečení měli. Nosili kalhoty soukenice, košile buď sámkovice nebo kyjovské košile. Ženský kroj však nebyl. Začala jsem s průzkumem v Osvětimanech samých. Nejvíce nám pomohly staré fotografie a kromě toho ústní podání paní Šestákové "z uličky", která ještě ve všedním kroji chodila. Dále nám pomohla PhDr. Marie Náplavová, zaměstnankyně Muzea v Uherském Hradišti a Anička Rýznarová ze Střediska lidové kultury ve Strážnici. Daly jsme dohromady dva ženské kroje, rukávce s krajkami, řaseným nákrčníkem, brokátové kordulky, černé žlutě kapečkové sukně, fěrtůšky světlé mušelínové, květované a dvě spodnice. V Kyjově už jsme nové kroje měly a celá muzika slavila první úspěchy. Velkou událostí pro nás bylo, když jsme od MNV dostali k dispozici vinný sklep pod budovou tehdejšího MNV, který opustilo po sloučení JZD. Začalo se budovat, přestavovat, pracovalo se každou volnou chvilku. Celá cimbálová muzika zde odvedla kus práce. Nový sklep přeměněný na pěknou vinárničku vymalovala zdejší keramička paní Marie Blechová. Měli jsme prostory na zkoušky, ale také se zde pravidelně konaly besedy u cimbálu. Muzika doprovázela chasu při všech akcích. Později přišla mnohá pozvání např. natáčení v rozhlase, vystoupení ve Stážnici a spousta jiných akcí. Jirka Potyka se oženil a jako zpěvačku přivedl svou ženu Blaženu, která utvořila duo s Janou Krýsovou. Jako primáš do muziky dojížděl také PhDr. Luděk Běťák, který dlouhodobě působil v cimbálovce v Brně. Přinesl do souboru spoustu nových písniček a uplatnil zde své zkušenosti. V muzice hostovala spousta muzikantů jak z Kyjovska, tak z Hradišťska. Konec muziky a velké rozčarování způsobil prodej celé budovy i se sklepením. Ten se musel vyklidit, už nebylo kde zkoušet. Kéž by láska k muzice a k této dědině, která stejně v každém z nás zůstala, způsobila vzkříšení nové muziky. Za všechny příznivce "staré" cimbálové muziky vyjádřil slova uznání bývalý osvětimanský učitel Oldřich Hula, jehož opis dopisu uvádíme: Brno 25. 8. 1983 Vážení, dovolte mi prosím, abych Vám poděkoval za nesmírně krásný, hluboký zážitek z Vašeho vystoupení na XI. Slováckém roku v Kyjově. Byli jste ozdobou, jedním z největších překvapení této velkolepé podívané. Jemný, intonačně čistý hudební doprovod, skvělí sólisté s citlivou duší a srdce, přirozený originální společný zpěvní projev, musely nadchnout i nejnáročnějšího diváka. Těší mne to tím více, že jsem také kdysi v Osvětimanech žil, pracoval i zpíval s mládeží. Slyšel jsem po letech opět hlas i mnou tolik milovaného kraje v té nejkrásnější podobě. Upřímně Vám k tomuto úspěchu gratuluji a přeji Vám z plna srdce mnoho dalších úspěchů ve Vaší záslužné umělecké ušlechtilé práci. Vděčný O. Hula

Slovácko je oblast známá nejen rozsáhlými vinicemi, dobrým vínem, a s tím spojenou pohostinností tamních lidí, ale především svými kroji a zvykoslovnými tradicemi, které přežívají z generace na generaci. Především krása krojů upoutávala pozornost sběratelů a návšěvníků tohoto kraje. Na počátku 20. století patřil mezi nejvýznamnější sběratele profesor kyjovského gymnázia Josef Klvaňa. Ten ve své knize Moravské Slovensko sv. 1 (Praha 1898) popsal osvětimanský kroj a zařadil ho do skupiny krojů podhoráckých. Tento kroj se bohužel do dnešní doby nedochoval. Dnes se při slavnostních příležitostech nosí kroj kyjovský, který se vyznačuje svou velkou pestrostí a bohatostí. Poznatky o původním kroji nashromáždila PhDr. Marie Náplavova ve sborníku Slovacko 1976: Ženský kroj Punčochy, černé barvy, hladké, kupovaly se běžně na trhu. Bílé "spodní" sukně, jedné nebo více. Sukně sahala do půli lýtek a měla na pravé straně rozparek. Ten se později posunul těsně nad kotníky. Sukně byla celá z nezažehlených záhybů a u spodního kraje zdobena našitou kupovanou kraječkou. Nosila se jenom přes den na noc se svlíkala. "Rukávce", stejné jako u buchlovského kroje, odlišovaly se pouze obojkem, který ležěl nenaškrobený volně na ramenech. "Horní"sukně, oblékala se na sukně "spodní". Byla stejného střihu, jenom bohatěji zřasená, hruběji naskládaná a více přiškrobena. Starší sukně měly tmavomodrý nebo černý podlkad, potištěný žlutými „kapečkami“. Později se stala podkladovou barvou barva růžová. Tyto sukně nosily převážně svobodná děvčata. „Horní“ sukně byla stejně dlouhá jako „spodní“, ale při spodním okraji byla zdobena „paspulkami“. "Kordulka", oblékala se na rukávce. Byla šita z červeného nebo z černého sametu s okrouhlým výstřihem. Kolem výstřihu byla lemovaná drobně plizovanou stuhou. Šněrovala se pomocí stuhy od spodu nahoru na mašličku jejíž konce visely volně dolů. Zástěra, kryla přední část "horní" sukně. Byla bílé barvy, plátěná, mírně naškrobena a zřasená. Vzadu se nosila zavázaná na mašli. Na hlavě nosily ženy "turecké šátky " vázané na "záušnice".Ty se později staly pouze součástí kroje svátečního, zatím co na běžné neděle se nosily šátky obyčejné větčinou "tibeťáky" nebo sametové zdobené kolem dokola střapci. Ve všední dny se nosily šátky bílé nebo barevné se vzorkem, menší velikosti a vyrobené z plátna. Boty, byly polovysoké, šnerovací, černě lakované. Později nahrazeny pohodlnějšími polobotkami. V zimních obdobích byly součásti kroje stejné, jenom kordulka se ukládala do truhlice a místo ní se nosil "dubeňák", krátký kožíšek sahající pod pás. Ten byl později nahrazen pohodlnější "kacabají" zhotovené z plyše nebo tmavého sametu a dlouhou asi 10 cm pod pás, k němuž dokonale přiléhala. Její dolní okraj rukávců byl zdoben našívanými flitrami nebo stuhami. Mužský kroj Zatímco pro rekonstrukci ženského kroje se podařilo získat aspoň některé doklady, rekonstrukce mužského kroje byla mnohem složitější. Muži odcházeli za prací do vetších měst a svůj kroj odložili mnohem dřív než ženy. Proto jediným výchozím materiálem byl Klvaňův popis z roku 1918. "Košile", byla šita z bílého plátna se širokými rukávy a stojatým límečkem "stojáčkem" u krku. Rukávy nabrané do manžety se zapínaly na jeden knoflík. "Nohavice" z modrého nebo černého sukna měly na obou stranách šnůrování. "Kordulka" měla stejnou barvu jako kalhoty. Obě její přednice zdobilo šnůrování a knoflíky bombíky. "Lajble" a "lajblíky" se nosily místo kordulky a byly bílé barvy. "Lajbl" čěrné barvy sahající do pasu se stojatým límečkem, přehnutými výložkami u zápěstí, vpředu po husarsku bohatě zdobený šnůrováním stejně jako límeček, výložky a přiléhající části rukávů, byl ojedinělou krojovou součásti specifickou pro osvětimanský kroj. Součásti kroje byl i klobouk a hladké černé vysoké čižmy "holínky" V zimě nosili muži kožichy "dubeňáky". Ty byly dlouhé až po paty, jednoduché, s kožešin ovým "prímkem" kolem krku. Na hlavě se nosila černá beranice "astrikánka"

Tradiční havelské hody s právem se v Osvětimanech pořádají každoročně v první polovině října. Na jejich organizaci se již několik let podílí osvětimanská chasa s Kulturním klubem. Císařské hody s právem se v Osvětimanech vzácně shodují s patrociniem kostela zasvěceného sv. Havlu. Název císařské hody byl spojován s nařízením císaře Josef II. v roce 1786 o jednotném datu konání hodů - třetí neděli v říjnu. Hody v Osvětimanech mají dlouholetou tradici. Ve dvacátých letech dvacátého století, tři týdny před hody, volila mládež v hospodě hodové stárky. Bývali to obvykle zámožnější chlapci a děvčata, kteří na to měli. Hodové veselí trvalo někdy i tři dny, od neděle do úterý. Jeho součástí bylo i mlácení kačera. Kačer vyzdobený rozmarýnem, květy a pentlemi se v úterý odpoledne přinesl do vyhrazeného prostoru, nejčastěji do zahrady u Palánů. Kačera posadili do vyhloubeného dolíku a prostor okolo byl vysypán pískem. Chlapci s cepy v rukou nejprve okolo kačera tancovali, a potom se zavázanýma očima kačera ubíjeli. Večer se konala taneční zábava. Až do šedesátých let dvacátého století hody organizoval Dobrovolný sbor hasičů. Od roku 1963 je písemně doložena slavnost hodů se stárky, někdy i bez stárků a jsou známé i roky kdy se hody v obci nekonaly. Při slavnosti hodů se navázalo na tradici volení stárků a dnem konání byla nejprve neděle, později sobotní odpoledne. Měsíc před hody se scházela mládež k nacvičování lidových tanců a písní, děvčata vyráběla papírové barevné růže na ozdobení hodového věnce, který měl tvar homole, postavený a nosený na dřevěných nosítkách. Den před hody ozdobili chlapci vchod do domu stárků a obecního úřadu smrkovými větvemi s barevnými papírovými růžemi. Nad dveře domu stárky se zavěsil věneček s bílými růžičkami. V sobotu v jednu hodinu odpoledne šla chasa oblečená do kyjovských krojů žádat předsedu MNV, později starostu, na Obecní úřad o povolení hodů, které vysílal místní rozhlas. Po povolení hodů starostou četl vybraný řečník hodové artikule. Na Obecním úřadě chlapci vyzvedli hodový věnec a šli si vyžádat stárky. Potom průvod obcházel celou vesnici za doprovodu dechové hudby. Večer pokračovalo hodové veselí taneční zábavou, na které se rozprodávali růže z hodového věnce. Hody byly zakončeny v neděli, kdy se celá chasa zúčastnila mše svaté v místním kostele a večer zakončila posezením u cimbálu. Artikule (zákony hodů v Osvětimanech) Každý mladý aj i starý, domácí aj i přespolní, musí být pořádně oblečený. Pan starosta nechcú nikeho vidět v roztrhaných gaťách nebo v zamatlanej košuli nebo dokonca nekeho neolazírovanýho. Žádný se nesmí dat do beču dyby dostal po hubě nebo rikat před veřejnosťú, že nepije. Takovýmu se vrazí hlava do putýnky s vínem a nechá se tam tak dlúho až všecko vypije nebo se utopí. Kdo by o hodech zpíval iné písničky než o víně, tož se zavře o chlebě a vodě s nejškarečí babú z dědiny do obecní býčárny tak dlúho, až se naučí zpívat o víně od kúrú andělských. Nesmí se zbúhdarma šantročit s truňkem. Kdo by se přistihl, že by ho rozlíval po zemi nebo si ho líl za košulu a nedaj bože si v něm pazúry umýval, tak se uváže ke slúpu, dá se před něho tuplák vína a nechá se tam tak dlúho, až bude mět očiska vyvalený jak patrontašky. Potom se mu napláská po papuli a pošle dom. Kdo by byl napitý přes míru, nesmí vybřeskovat v hospodě ani doma v baráku. Na to je dost místa na pastvisku nebo v humně. Chlapom se dává vědět, že musí být káždý čerstvo oholený. Za klobúk si každý dá pěknú vonicu od svojej frajárky. Do třaslavic si dá čistú šňúrku, ne aby byl podvázaný špagátem nebo trháčem od měchovice. Do holínky si dá pořádný křivák. Mohlo by se stat, že by ich přespolni vyházali z hospody a byla by to haňka pro celú dědinu. Přísně se zakazuje slobodným mládencom, mňačkat se po kútách s děvčicama. Na to je dost času po hodech v žúdře. Starým mládencom se naporúčá, aby každý kúsek tancovali a hleděli se po hodech oženit nebo se z nich nadělajú pobočáky k chomútom. Slobodné děvčice a sexu chtivé paničky se nesmějú věšat chlapom na krk. Pán starosta nechcú mět v dědině peklo. Každá at' si pamatuje, že nos se utírá šnuptychlem a ne rukávem od jupky. Každý ženáč nebo vdaná roba se nesmějú plést v zabraným území mládencama. Cizí osoby se varujú všelijakého mudrování nebo by mohly chodit po dochtorách a eště mět oplítačky s úřadama. Dyby se začali chlapci mezi sebú žduchat, tož se každý ukludí, aby si nenésl dom hlavu v šátku pod pažú nebo křivák pod lopatkú. Kdo by nedbal týchto zákonú s tým se zatraceně zakrútí. Tyto zákony vymysleli pán starosta a radní s výborama a to j e teda pro každýho svatý. Kdo by měl nejakú stížnosť nech donde ke starostovi za měsíc po hodech a to esli už budú pán starosta zdravý. Ináč zajtra na obecní váhu. Občanom Osvětiman se ukládá všecky hosty dobře živit enom masem z kačen, husíma stehýnkama, játýrkama, oškvarkama a dobře omaštěným zelím. Tož chaso hody máte povolený, tak ať sú hodně veselý!